Pravděpodobně to bylo tím, že jsem se moc bavila, moc stresovala a moc zaměstnala. On ten čas pak letí jako blázen.
Rok 2013 byl pro mě plný změn.
Hned v lednu jsem začala pracovat pro redakci HC Olomouc, čímž se mi otevřely dveře, no, vlastně až do šatny :) Nějaká šatna je však celkem slabota v porovnání s tím, že jsem třeba získala pár dobrých kamarádů ve formě ostatních členů redakce. Nebo že se můžu aktivně podílet na tvorbě obsahu stránek, které patři už nějakou dobu mezi mé vůbec nejoblíbenější. A že to je pak třeba celé o něco zajímavější pro fanoušky, když nafotím něco extra, než je "jenom" zápas nebo trénink. No, a nemůžu nezmínit tu *důvěru*, co ve mně vkládají naši hokejisti, protože jedna věc je fotit, druhá věc je, když se lidi na fotkách o ty snímky zajímají, a ještě něco úplně jiného je, když se jim obrázky i líbí.
Menší "nevýhodou" (pokud to berete z pohledu tohoto blogu) je, že se poměrně velká část (a od startu sezóny se dá říct i většina) fotek objevuje pouze na stránkách klubu a můj blog je nucen "ostrouhat".
Shodou okolností bylo mou první prací nafotit první (a snad ne i poslední) ročník turnaje ve stolním fotbálku. V D2 to není velké a ačkoliv lidí zas tak moc nepřišlo, když se všichni namačkaj kolem tří stolů, není to zrovna ideální – obzvlášť, když máte 162 centimetrů a máte něco přes lidi fotit :D Ale nějak jsem se s tím vypořádala, má první zkušenost s adminem taky skončila úspěchem (systém jsem rozhodila až při úplně posledním zápasu sezóny) a celá akce se vydařila. Opravdu výjimečný zážitek bylo finální vyvolávání všeho možného, od jména klubu až po jména všech přítomných hokejistů.
Na konci února začíná playoff. A já tou dobou slavím narozeniny. Sezónu za sezónou byly zápasy před, po, těsně kolem mého dne, ale nikdy se to netrefily přesně na narozeniny. Až letos. První zápas proti Hradci na ledě soupeře naši borci vyhráli nějakým úplně šíleným skóre (tuším tam figurovala šestka?) právě na mé narozeniny a my jsme si s Cestí řekly, že ten další – hrál se hned další den, samozřejmě – prostě musíme vidět. Tak jsme jely se zbytkem fanoušků busem. Což už teda nikdy neuděláme, ale to je vedlejší. Zápas taky nebyl nic moc. Ale jinak to byl zkrátka zážitek, ze kterého jsem si hlavně přivezla super fotky, protože světla v Hradci jsou A+.
Hradec Králové jsme nakonec v dramatické sérii vyprovodili na dovolenou a vlastně i z 1. ligy.
Kouzlo juniorského hokeje šlo, přiznám se, dost dlouho mimo mě. Vlastně mě to tak nějak chytlo, až když jsem viděla naše juniory proti týmu MHL Patriot Budapešť v exhibičním utkání. Ale chodit na zápasy mi moc nepasovalo do rozvrhu, aspoň dokud jsem se neměla učit na maturitu... to jsem najednou měla času víc, než dost, a tak jsem chodila fotit zápasy playoff. A byla to sakra jízda! Nakonec to skončilo prohrou s nadupaným týmem Sparty, ale taky konečným třetím místem, což byl skvělý úspěch. Kluci si snad i užili předávání medailí, které proběhlo během barážového utkání s Libercem...
Vidět Bílé Tygry z Liberce bylo jako Jiříkovo vidění. Nedvěd, Duda, Vošvrda (ha!) a plno jiných... A hlavně naprosto masakrálně zaplněný stadion, který sice udělal celý zápas něčím opravdu extra, ale taky zanechal spoustu špatných vzpomínek snad pro všechny návštěvníky stadionu. Chtě nechtě se ale tento zápas, alespoň v mých očích, stal symbolem celé té vysněné baráže o Extraligu, a (nejenom) proto ho zde zmiňuji.
Na konci dubna seriál Euro Hockey Tour naposledy zavítal do Brna. Mně se to na blogu roztahalo až do června, protože v květnu jsem maturovala, a i když jsem se začala učit až na poslední chvíli, tak na to prostě čas nezbyl. Tak jako tak, týmy se tam sešly parádní, ostatně MS bylo za dveřmi, takže si to nešlo neužít.
Myslím, že jsem úplně poprvé viděla Tomáše Hertla, o jeho osudech ve zbytku roku jistě nikomu vykládat nemusím...
Místo učení na maturitu a přijímačky na vysokou jsem, jak už jsem zmínila, lítala po všech čertech. Své účasti na prvním ročníku Koloběžkiády rozhodně nelituju. Myslím, že nelitují ani hokejisté, protože všichni vypadali, že se celkem dobře baví. Hlavně byli všichni naprosto zlatí a jen je škoda, že jich tam nebylo ještě víc.
Červen už byl pro mě měsíc svobody. Maturita v kapse, stejně tak pár přijetí na vysokou... měla jsem fúru času na focení úvodu přípravy, různé akce a já nevím, co ještě. Fotky z toho prvního tréninku sem strkám tak mimochodem proto, že to bylo prostě parádní a vynechat to by byla škoda.
K tomu snad ani není, co dodat. Je to klasika, je to super a kdo nezažil, nepochopí.
Kvůli téměř dvou týdnům s Atlantem jsem sice zmeškala olomoucké zahájení přípravy na ledě, ale bohatě mi to vynahradily všechny ty zážitky, focením ze střídačky počínaje a jedním přerostlým štěnětem konče... Na rozdíl od předchozích dvou let, kdy jsem trávila léto s SKA Petrohrad, jsem tým Atlantu prakticky neznala, když nepočítám pár hráčů, co už tam bylo x let, nebo nové posily, které tento rok tvořila poměrně zvučná jména.
V Pardubkách to vůbec nebylo špatné, i když ty týmy byly takové nijaké, vzhledem k tomu, že byl konec srpna, olympiáda daleko a sezóna ještě ani nezačala. Ale byla to změna a člověk se aspoň podíval na pár nových hráčů a poznal nové město. Do paměti se mi taky zarylo setkání s Radkem Čípem, který byl naprosto zlatý. V Pardubicích mají pěkné historické centrum a třeba se jednou i dostanu k úpravě těch fotek, co jsem tam pořídila.
V září mi začalo studium na vysoké škole, a i když jsem zatím všechny zkoušky úspěšně splnila (ťuká na dřevo), je to všechno vykoupené tím, že mi na blog a na hokej vůbec čas moc nezbývá. Zvládám chodit na HCO a tím to tak končí, což je ostatně vidět i na množství článků zveřejněných za poslední tři měsíce. Když už bych měla čas dávat dohromady nějaký fotoreport, tak mám obvykle práci na zimáku – ono se to nezdá, ale i když tam jde člověk vyfotit dvě fotky, tak je to kovbojka nejmíň na hodinu. Ale neměnila bych :) Blog mi měl otevřít dveře a tuhle funkci splnil, a i když mě strašně baví na něm pracovat, tak priority mám celkem jasně dané.
V září mi začalo studium na vysoké škole, a i když jsem zatím všechny zkoušky úspěšně splnila (ťuká na dřevo), je to všechno vykoupené tím, že mi na blog a na hokej vůbec čas moc nezbývá. Zvládám chodit na HCO a tím to tak končí, což je ostatně vidět i na množství článků zveřejněných za poslední tři měsíce. Když už bych měla čas dávat dohromady nějaký fotoreport, tak mám obvykle práci na zimáku – ono se to nezdá, ale i když tam jde člověk vyfotit dvě fotky, tak je to kovbojka nejmíň na hodinu. Ale neměnila bych :) Blog mi měl otevřít dveře a tuhle funkci splnil, a i když mě strašně baví na něm pracovat, tak priority mám celkem jasně dané.
Do 1. ligy přišly dva nové týmy a jeden z nich je AZ Havířov. V prvním vzájemném zápase bylo o zábavu postaráno a mě celkem mrzí, že já o většinu toho dalšího (hraje se 6. ledna) kvůli zkoušce z ruského dějepisu přijdu.
Ten zápas tehdy zanechal velké dojmy, protože takový bordel už tu dlouho nebyl. AZeťáci sice prohlašují, že takhle vypadá opravdové fandění, já ale nesouhlasím. Nikdo by neměl odcházet ze zápasu jenom proto, že jejich děcko brečí, anebo se celá rodina dusí smradem z pyra. Tak jako tak, je to jedna z těch věcí, co tuhle sezónu připomenou fanouškům i za pár let.
Když jste se dočetli až sem, tak si zasloužíte, abych vám popřála do nového roku všechno nejlepší, hlavně ať vám všechno vyjde!
Ten zápas tehdy zanechal velké dojmy, protože takový bordel už tu dlouho nebyl. AZeťáci sice prohlašují, že takhle vypadá opravdové fandění, já ale nesouhlasím. Nikdo by neměl odcházet ze zápasu jenom proto, že jejich děcko brečí, anebo se celá rodina dusí smradem z pyra. Tak jako tak, je to jedna z těch věcí, co tuhle sezónu připomenou fanouškům i za pár let.
Když jste se dočetli až sem, tak si zasloužíte, abych vám popřála do nového roku všechno nejlepší, hlavně ať vám všechno vyjde!
Žádné komentáře:
Okomentovat