Není důležité vyhrát, ale vyfotit se

Reprezentační výběry jsou sice skvělé a je to super zážitek, ale jak se říká - všude dobře, doma nejlíp.

Tudíž přeruším naše i tak dočasně pozastavené listování fotografiemi z EHT a vrátím se k tomu, co mám nejradši, tedy k HC Olomouc.

Hudba dnes tématicky, pro některé jenom na den, pro některé... no, tak nějak už na pořád.

Prvního máje na svátek práce se sice nekonal prvomájový průvod, ale sláva to byla i tak veliká. První květen tohoto roku se totiž stal historicky prvním ročníkem olomoucké Koloběžkiády, akce pořádané sdružením Dobré místo pro život. Toto sdružení pracuje již tradičně s HCO třeba na vánočním prodeji punčů, a není tedy náhodou, že právě olomoučtí hokejisté byli letos patrony celého projektu.

Přiznám se bez mučení, měla jsem z toho trošku černé svědomí. Přece jen maturita je opravdu už za dveřmi a moje snaha se něco naučit je zatím spíše nárazová. Ovšem znám se dost dobře na to, abych věděla, že kdybych bývala zůstala doma, tak bych místo učení stejně pořád přemýšlela, jak to asi vypadá na Koloběžkiádě. Tak jsem šla, no :D

Počítala jsem s typickou hokejovou čtvrthodinkou, a tak jsem se ani nějak extra nesnažila být tam na devět, kdy mělo být oficiální zahájení. A o nic jsem nepřišla, v tramvaji se mnou jel Kuba Lehečka, který stejně zamířil směr zimák, stejně jako Míša Vodný, kterého jsem cestou viděla. 

Postávala jsem na kraji hřiště a hledala, jestli neuvidím nějaký známý obličej, když tu se objevil Richard Diviš. Ne, ani mě to nepřekvapilo, že jsme se tam takhle sešli :D Tak jsme si sedli ke stolu, on zavolal ostatním, kde jako jsou, a krátili jsme si čas rozhovorem. Po chvíli se objevil Jirka Řípa s rodinou a o něco později jsme měli v zádech i zbytek bandy. Najednou mi došlo, že vlastně sedím u stolu pro hokejisty, ale to už byli všude a lidi chodili a fotili si je. No, tak asi budu v něčím rodinném albu :D

Každopádně jsem tam zůstala sedět, dokud nebylo všem hokejistům důsledně vysvětleno, kudy že mají jet a kdo. Obdiv patří Heleně Spurné, která sice v klubu oficiálně zastává pozici sekretářky, fakticky je to ale taková superžena, která zvládne úplně všechno a hlavně řídit tu školku, které říkáme áčko :D Ony totiž dresy jsou moc porvaný a trasy moc dlouhý a já nic nejedu a blablabla... jako malé děti :D

Bylo sice trošku pod mrakem a vážně chladno, ale ani jedno mi nebránilo v nafocení fakt parádních fotek. Dokonce mě po poledni zaskočilo sluníčko bez sluneční clony (byla v batohu, no ale), a tak mám pár fotek trošku přepálených. Příště nebudu líná :D Nicméně, ISO bylo třeskutě nízké, takže fotky jsou totální HD (a tady v rozlišení 2000x1328 či o něco menší). Kdyby někdo chtěl nějaký originál na tisk, tak řvěte, tyhle kousky by se myslím tiskly fakt krásně - ostatně to hodlám sama vyzkoušet ;)

Hromadu fotografií najdete na stránkách toho nej klubu.

No, co psát o samotném závodu? Bylo to rozděleno do kategorií podle věku, každý závod vedl alespoň jeden hokejista a bylo to naprosto parádní. Autogramiáda byla sice plánovaná až na poledne, ale fakticky se hokejisti podepisovali úplně všem v průběhu celého dne, ochotně pózovali pro všechny fotky a vůbec byli strašně super :) 

Na fotku pózovali i se mnou a světe div se, nedopadlo to :D Já se zkrátka nikdy nebudu tvářit normálně... i když se tam tak vůbec sešly celkem směšné výrazy, asi zapadám do týmu :D A oni mě stejně lidi normálně poznávaj na ulici (jak a proč, nechápu..?), takže pro zvědavce.

Ale co, zkrátka a dobře byli všichni strašně super a v pohodě, je to radost s nima pracovat. Cenu za největší show by vyhrál Richard, jenže žádná taková cena není, a tak je aspoň na většině fotek. 

Robin Staněk a Martin Janáček koumají, jak se podepsat

Lukáš Králík

Richard Diviš

Michal Vodný

Jakub Lehečka

Jakub Schejbal

uprostřed malý Řípa

no, ne všichni se rádi fotíme s hokejistama, že jo

za Ríšou stojí David Škůrek

Jiří Řípa

Jeden ze závodů vyhrálo dítě s číslem 22...

...a takhle to dopadlo, heh.

Roman Kadela

Jiří Ondrušek

Ríša, no

v bílém dresu Oldřich Heža

účastníci brali závody vážně a nezastavila je ani cestou poztrácená výstroj

Ríša se vracel a hecoval děti, co zaostaly za skupinou... už máte dost?

Tady jsem měla dost už i já, tuhle princeznu můj foťák vyloženě nadchl.

Alex Rašner

asi jinej gang aka kustod Petr Přecechtěl s Richardem

Jak dlouho trvá si ty vlasy tak vystajlovat? Měla jsem se zeptat...

povedená nepovedená fotka

Kralda :D

stížnost na fixy

veškerý výtěžek z akce šel na Unii neslyšících a hokejisti vybírali do Richardovy čepice

kdosi si tuhle gůglil "úsměv Kadely", tak prosím, tady je v celé své kráse

V úplném závěru došlo na rychlokurz první pomoci pro naše hokejisty. Padlo tam něco jako "ať víte, co máte dělat, kdyby si někdo na ledě vyrazil dech" a já si jenom tak vzpomněla, jak to byli před pár lety právě naši hokejisti, kdo zachránili život protihráči, co na ledě zkolaboval. Nicméně, opakování - matka moudrosti a ono nikdy nikomu neuškodilo si tohle zopakovat, že.

záchranář, lvl: expert

A ukončím to historkou ze včerejška. Naše třída měla (stejně jako milion jiných ve městě) v úterý poslední zvonění, tudíž jsme se samozřejmě vydali žebrat do ulic. Zcela nečekaně jsem si oblékla dres, přes rameno hodila brusle (nejhezčí kabelka, co jsem kdy měla), do ruky vzala od spolužáka půjčenou hokejku a na tváři si udělala barevné pruhy tak, jak to měli naši junci na playoff.

Během našeho trajdání městem jsme došli až k Andráku, odkud zrovna vycházelo áčko Sigmy směr trénink. Fotbalisti samozřejmě v těch svých "apartních" trenýrkách žádné drobné neměli, a tak nám bylo řečeno, ať se vrátíme po dvanácté, že půjdou z tréninku a něco nám dají. Tak jsme se čtyři (holky) vrátily a čekaly. Vyšel jeden fotbalista a dal nám korunu. Jmenovala bych, ale poznám jenom Ordoše a ten to nebyl :D Čekaly jsme dál, ostatní holky zhroucené na kamenech, co tam mají u vchodu. Když už jsem se zhroutila i já (bylo odporné vedro a my prudce inteligentně stály na slunku), tak se najednou otevřely dveře a z nich vyšel...

...jeden a jediný zcela dokonalý Lubomír Korhoň. Samozřejmě okamžitě zaregistroval můj dres a také, zřejmě informován o našem cíli, hned zamířil naším směrem se slovy: "Ale já nejsem fotbalista!" Načež jsem (poněkud hystericky) odpověděla: "Já vím, vy jste Korhoň, můj nejoblíbenější hráč!" Spolužačka říkala, že zrudl až za ušima. Já si nevšimla, umírala jsem radostí :D

Long story short, byl z toho celkem zajímavý rozhovor a hlavně naprosto super zážitek. A taky další podpis na dres - Buba byl takovej charakter, že šel zpátky na vrátnici Sigmy vyprosit lihovku. Dotazů padlo několik, ale až zpětně mi došlo, že jsem se mohla zeptat, jestli bude v sobotu na inlajnech. No, nechám se překvapit, bylo by to asi vtipné :D

Ach, no jo. Těch osm let na gymnáziu bylo... rozhodně zajímavých a bude mi to svým způsobem chybět. Tak mi klidně můžete držet teďka v pátek a pak od úterka do čtvrtka pěstičky, ať tu písemnou v pohodě zmáknu a můžu se soustředit na ústní.