sobota 25. dubna 2015

Soak up the sun

Tři hráči se tuhle sešli na atletickém stadionu a strávili tam dalších osm hodin. Nevěříte?


Šlo o okresní? krajské? kolo soutěže, která se jmenuje "Odznak všestrannosti olympijského vítěze". Co si pod tím představit? V podstatě šlo o šestiboj, v němž spolu soutěžili týmy i jednotlivci ze základních škol a nižších tříd gymnázií.
Aby to jako bylo fakt kůl, tak se soutěžení zúčastnili i známí sportovci a zástupci policistů, hasičů a vojenské policie. Náš drahý hokejový tým reprezentovali Jan Knotek, Michal Vodný a Jakub Urbisch. Neřeknu vám, jak v rámci "all star týmů" nakonec skončili, protože jsem musela odejít dřív, jelikož bych jinak asi odpadla.




Akce měla začít v 8:30, což teda pro mě byla docela zabíjárna, vzhledem k režimu, jaký mám v tomto semestru. Ale zvládla jsem to a byla jsem na místě včas. Jak už to ale u takových velkých událostí bývá, tak se oficiální zahájení posunulo snad o půl hodiny, jestli ne víc, a hokejisté byli malým sportovcům představeni snad až tak 9:20. Závodníků se sešlo snad víc jak 350 a zastupovali dohromady 26 škol, takže samozřejmě docela trvalo, než všichni nastoupili.
Po úvodních proslovech následovalo překvapení v podobě výsadku parašutistů. Z čučavé helikoptéry jich skočilo rovnou sedm a bylo to vskutku efektní. A fotky se mi povedly, tak jsem měla radost.





Pak se tedy začalo sportovat. Nejdřív sprint na šedesát metrů. Pak půl hodiny čekání na volné stanoviště. Trojskok, kde Urbi trhnul rekord. Hod medicinbalem, kde pro změnu trhnul rekord Knoťas. Voďas nepřekonal rekord, ale jistě překonal sám sebe. Další čekání. Driblování, klikování. Hokejisti byli celí vyflusaní. Snad hodinové válení se na trávníku a čekání, až bude volné stanoviště se švihadlem. No ano. Připadala jsem si vskutku jako na základní škole. Děcka to muselo nesmírně bavit. Po hodině čekání dvě minuty skákání přes švihadlo. No paráda!



Pak jsme měli volno, takže se šlo na oběd. Po návratu měla už následovat autogramiáda, jenže jsme přišli tak akorát na začátek rozběhů kluků na jeden kilometr, kterého se tedy hokejisti neúčastnili, protože místo toho driblovali. Běželo celkem pět skupin, takže jsme se váleli zase snad čtyřicet minut. 
Následovala tedy podpisová akce, kterou doprovázel jakýsi bubenický soubor. Což o to, bubnovali fakt dobře, jenže taky hned vedle těch stolečků pro sportovce, takže nebylo slyšet vlastního slova. Chudáci hokejisti dostali málo kartiček. Tedy, dostali jich každý snad 150, jenže bohužel, zájem byl mnohem větší. Knoťasovi se to notně nelíbilo.

Už si letí pro podpis!

Po autogramiádě padlo pár dotazů a začalo pršet. Bohužel, ještě nebyly hotové diplomy, takže následovalo další čekání. V tu chvíli už jsme přetahovali tak o hodinu. Pršelo a pršelo a pořadatelé vyhlašovali každý tým jednotlivě. Byla to velká sláva a opět, dětem se to velmi líbilo. 
Předávání cen dívkám-jednotlivcům, které tedy už bylo v režii našich hokejek, jsem sledovala už jen zpovzdálí (kde nepršelo). Když skončili s holkama a přestalo pršet, šla jsem domů. Co se dělo dál, to nevím. Doma jsem byla o půl šesté a totálně jsem odpadla, prospala dvě třetiny zápasu s Finskem a po probuzení zjistila, že jsem celá spálená. Pak jsem upravila fotky a následně psala tohle veledílo, za které pochvalu jistě nedostanu. Tož tak.



Ale zas abyste mě špatně nepochopili... Ta akce sama o sobě špatná nebyla. Jak jsem už řekla, děcka to určitě bavilo. S hokejisty byla, jako obvykle, fakt sranda, na to si určitě stěžovat nemůžu. Být tam nějací jiní hráči, tak bych se třeba ukousala nudou, takhle jsme si docela dobře popovídali. Jediný problém opravdu byl v tom, že to bylo tak úmorně dlouhé. Osm hodin? To je zkrátka a dobře masakr. Mít to tak pět maximálně, je to ideální.

Velkou část fotek naleznete samozřejmě na stránkách klubu.

Jan Knotek

"Nefoť mě s tím mobilem!"
A budu, a budu!









Jakub Urbisch a Knoťas



Michal Vodný



Voďas a házenkářka Kristýna Salčáková












Žádné komentáře:

Okomentovat